Ukrajinci v České republice

Do konce 50. let 20. století proběhly tři „vlny“ ukrajinské emigrace do Česka. Většinu předrevoluční emigrace tvořili zástupci inteligence a studentstva. Svůj pobyt v českých zemích považovali za dobrou příležitost jak zvýšit svoji úroveň vzdělání, získat práci, která by odpovídala úrovni jejich odborné připravenosti, zpracovat programy vzniku a rozvoje samostatného ukrajinského státu.

Druhá, největší ukrajinská emigrační „vlna“ připadá na začátek 20. let a souvisí s porážkou boje za samostatnou Ukrajinu (inteligence, váleční uprchlíci). V meziválečném období, především díky prezidentu T. G. Masarykovi, se Československo stalo největším v Evropě politickým, vědeckým, kulturním a duchovním centrem zahraniční ukrajinské komunity. Z Vídně byla do Prahy přestěhována Ukrajinská svobodná univerzita. V Česku vycházely ukrajinské noviny, časopisy, působila nakladatelství, střední a vysoké školy, muzea, spolky apod. V Praze žili a tvořili básníci O. Oles, Je. Malaňuk, O. Olžyč, malíř V. Kasijan, mnozí další významní zástupci ukrajinské kultury. Po Druhé světové válce však v obavách z represí ze strany místní komunistické moci a SSSR byla podstatná část ukrajinské inteligence nucena odejít dále na Západ. Mnoho zástupců ukrajinské emigrace z 20. až 30. let také Československo opustilo po vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy v roce 1968.

Poválce do Československa přicházeli vojáci 1. československého armádního sboru vytvořeného v SSSR, v němž většinu tvořili obyvatelé meziválečné Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) a volyňští Češi (třetí „vlna”).

Z pochopitelných demografických důvodů se nynější ukrajinská diaspora v ČR, tvořená hlavně státními občany ČR, potomky zmíněných ukrajinských emigrantů, neustále zmenšuje.Významnou roli zde rovněž odehrávají procesy integrace a postupné asimilace Ukrajinců do české společnosti. Např. dle posledního sčítání obyvatel se v roce 2001 k ukrajinské národnosti hlásilo něco přes 22 tisíc českých občanů, tedy 0,2 procent obyvatel země, zatímco při předchozím sčítání obyvatel v roce 1991 jich bylo cca 40 tisíc. Naprostá většina „českých“ Ukrajinců jsou zástupci inteligence: vědečtí pracovníci, pedagogové, podnikatelé apod. žijící převážně v Praze, Karlových Varech, Děčíně, Brně, Přerově, Ostravě a Chomutově.

S cílem realizace svých práv formulovaných v zákoně O právech příslušníků národnostních menšin schváleném v roce 2001 založila ukrajinská diaspora několik občanských sdružení.

Diasporní organizace Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice (SUPU) byla založena v roce 1990 jako první (po „sametové revoluci“) organizace českých občanů ukrajinského původu.Její vedoucí je Olga Mandová, která zastupuje ukrajinskou komunitu v Radě pro národnostní menšiny, jež je poradním orgánem vlády ČR. K dnešnímu dni se činnost SUPU de facto omezuje na výstupy pěveckého sboru jeho členů (sbor Sv. Vladimíra, umělecká vedoucí O. Mandová) při různých slavnostech a v řeckokatolickém chrámu Sv. Klementa. Od roku 2007 je O. Mandová zástupkyní ukrajinské národní menšiny v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny.

Diasporní organizace Ukrajinská iniciativa v České republice (UIČR) vznikla v roce 1993 odštěpením od Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice. V čele UIČR stojí podnikatel Viktor Rajčynec. Z hlediska počtu členů je UIČR největší ukrajinskou diasporní organizací v ČR (cca 800 osob, z nichž je 70 zároveň členkami Sdružení Ukrajinek v ČR). UIČR vystupuje jako organizátor nejrůznějších kulturologických akcí: Malanka, Ševčenkovy večery apod. Organizace vydává v ukrajinštině časopis Porohy nákladem 800 výtisků, na jehož vydání přispívá více než 70 % nákladů Ministerstvo kultury ČR. Jeden z členů UIČR B. Rajčynec (syn V. Rajčynce) zastupoval do roku 2007 ukrajinskou komunitu v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny.

Diasporní organizace Sdružení Ukrajinek v České republice (SUČR) byla založena na jaře 2003 na bázi Sdružení ukrajinských žen v České republice, které zaniklo. Vedoucí organizace je Maria Prokopjuk. Počet členek SUČR je cca 70 osob, reálně však ve sdružení působí pouhých 7 až 10 osob (téměř všechny v důchodovém věku). Většinu svých akcí pořádá SUČR společně s Ukrajinskou iniciativou v ČR.

Koncem roku 2004 bylo založeno občanské sdružení Ruta (120 členů, předsedkyně Lenka Vich), které za podpory Mezinárodní organizace pro migraci a Světového kongresu Ukrajinců realizuje projekty v oblasti poskytování pomoci ukrajinským pracovním migrantům v ČR tím, že vydává informační příručky, CD s informacemi o základních ustanoveních české pracovní legislativy apod. V roce 2005 zahájilo sdružení vydávání nového periodika v ukrajinštině s názvem „Ukrajinskyj žurnal“, na jehož přípravě se podílejí přední autoři z Ukrajiny, Česka, Polska a Slovenska. Hlavním úkolem časopisu je široké seznámení české, polské a slovenské veřejnosti s dějinami, kulturou, politickým a hospodářským životem dnešní Ukrajiny. 70 % edičních nákladů hradí Ministerstvo kultury ČR.

Dotace na činnost organizací ukrajinské diaspory poskytují Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Magistrát Hlavního města Prahy.

V červnu 2007 byl v české metropoli za podpory a z prostředků Hlavního města Prahy otevřen Dům národnostních menšin. Každá z národních menšin ČR má zde 2 pracovní kanceláře, v přízemí je sál, který pojme až 150 osob a je určen k pořádání různých akcí kulturního a uměleckého zaměření.

Do čtvrté, současné „vlny“ ukrajinských migrantů v ČR patří naši krajané, kteří začali do této země přicházet při hledání práce na začátku 90. let minulého století. Dle údajů Cizinecké policie ČR ke dni 1. října 2010 v ČR legálně žije a pobývá více než 127.000 státních občanů Ukrajiny. Je registrováno několik občanských sdružení, jako: Džerelo, Berehyňa, Rodyna, Fórum Ukrajinců v ČR, Asociace Ukrajinců v ČR, jejichž členy jsou zástupci nové „vlny“ migrace.

Za účelem podpory naších pracovních migrantů v České republice byl založen „Ukrajinský odborový svaz“ pod vedením T.Kosťuka.

Další skupinu ukrajinských státních příslušníků v ČR tvoří pracovní migranti, kteří zde pobývají a pracují v podstatě nelegálně. Znalci odhadují, že nyní na českém území nelegálně pobývá až 20 tisíc státních občanů Ukrajiny. Oproti polovině 90. let minulého století se jejich počet výrazně snížil z důvodu „otevření“ pracovních trhů v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku, kde se nabízejí výhodnější z finančního hlediska podmínky zaměstnání.