Poválečné období

Ihned po ustoupení fašistických vojsk započala obnova Ukrajiny. Bylo vyvinuto značné úsilí pro obnovení funkčnosti železnice a podniků dobývajících uhlí. Koncem roku 1945 bylo obnovena přibližně 1/3 průmyslového potenciálu republiky. 

V průběhu první poválené pětiletky (1946-1959) dosáhl ukrajinský průmysl na předválečnou úroveň výroby. Avšak izolovanost od okolního světa dávala své výsledky, protože sovětský průmysl značně zaostával za ostatními vedoucími zeměmi.

Úspěšný růst průmyslu byl zabezpečen na úkor nízké úrovně mzdy za práci pracujících na národním důchodu a také nerovnoměrnou výměnou mezi městem a vesnicí. 

Platba za práci kolchozníků byla neobyčejně nízká a soukromá rolnická hospodářství byla vysoce zdaněna a svázána normami týkajícími se dodávek potravin. Nehledíc na strašné sucho v roce 1946, nebyly státní dodávky sníženy. Hlad v letech 1946-1947 odnesl životy stovek tisíc ukrajinských rolníků.

Totální kolektivizace zemědělského hospodářství se uskutečňovala v průběhu let 1948-1949. Metody jejího uskutečnění byly tak drsné, jako ty, které se používaly v období kolektivizace ve východních regionech v letech 1929-1933. Pokoušejíce se odporovat státu, který vyloučil soukromé vlastnictví a přetvářel rolníka na nájemce, nejodvážnější z rolníků odešli do lesů, kde vstupovali do oddílů UPA. Partyzánskou činnost se podařilo zlikvidovat až v roce 1952. 

Kulturní zařízení, zejména školy a kluby, se často zakládaly na společenských základech s ohledem na nedostatek státního financování. Avšak dokonce i v těch letech se ukrajinským umělcům podařilo uskutečnit značné vklady do národního kulturního dědictví. Ale jejich tvůrčí činnost byly z velké míry deformovaná nemožnosti odchýlit se od všeobecně přijatých propagandistických principů. 

Po smrti J. Stalina v březnu 1953 se politické klima v zemi začalo postupně měnit. N. Chruščev sehrál v politických změnách klíčovou úlohu. Byly uzavřeny tábory a oběti represí, kterým se podařilo přežít, se začaly vracet na Ukrajinu. Katastrofická situace v zemědělství poprvé k sobě přitáhla pozornost. Úpadek produktivních sil na vsi byl pozastaven za pomoci oslabení daňového zatížení a přehodnocení cenové politiky. 

Změny v politickém životě byly úředně zajištěny v únoru 1956 rozhodnutím XX. sjezdu strany, která od roku 1952 nesla název Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS). Mezi řešeními sjezdu také zazněly podpořené fakty teze o možnosti uniknutí třetí světové válce. Zahraniční politika sovětské vlády začala být více pružnou a realistickou. N. Chruščev ve svém vystoupení během uzavřeného zasedání sjezdu odsoudil vnitřní projevy totalitarismu (kult osobnosti J. Stalina) a nejhanebnější projevy zneužívané vládou, od kterých utrpěla dokonce sama strana. 

Na základě iniciativy N. Chruščeva byla obrácena pozornost na zaostávání země v oblasti vědeckých výzkumů, což hrozilo podkopáním obranného potenciálu. Byly značně navýšeny dotace pro programy v vesmírných a raketových oblastech. V průběhu krátké doby byly na Ukrajině vybudovány nejmodernější podniky v oblastech raketového, elektronického, chemického, loďařského a jiných průmyslů a v Akademii věd a mimo ní bylo založeno značné množství vědecko-výzkumných a jiných institutů.

Kladné výsledky v civilním inženýrství, výstavbě kulturních objektů, penzijním zabezpečení, zejména rolníků, byly významné. Vyrostlo celé pokolení „šedesátníků“, tedy lidí s protitotalitním myšlením. Tvůrčí práce O. Hončara, M. Rylského, O. Dovženka a jiných umělců měly velkou sociálně-politickou rezonanci. 

Nicméně, za časů N. Chruščeva se jasně projevily příznaky krize sovětského totalitárního systému. Potenciál navýšení národního důchodu se díky extenzivním faktorům značně snížil v době, kdy příkazová politika nemohla podporovat intenzivní rozvoj výroby. Četné reformy národní ekonomiky a systému řízení byly senzační, nicméně neposkytovaly výsledky. Konečným výsledkem v říjnu 1964 bylo uvolnění N. Chruščeva z funkce na základě dohody v aparátu. 

Stalinisté, kteří přišli k moci, zvolili taktiku zamlčování dokonce takových zločinů, které již byly známy po roce 1956. V tomtéž roku státní bezpečnostní orgány uskutečnily první řadů zatčení mezi zástupci ukrajinské inteligence, které obvinily z protisovětských nálad. Tyto nálady se projevovaly v protestech proti zpomalení procesu destalinizace a obnovení sociálních a národních práv. Nicméně disidentské hnutí se nepodařilo zničit. 

Politika ve sféře národnostních vztahů se na sjezdech a plénech ÚV Komunistické strany neprojednávala od roku 1932, protože bylo rozhodnuto, že národnostní problémy byly vyřešeny. Avšak vnitřní politika i nadále existovala a měnila se v závislosti na situaci. V roce 1953 N. Chruščev udělal O. Kyryčenko Hlavou Komunistické strany republiky. V roce 1954 byl k Ukrajině připojen Krym. Před válkou, s ohledem na kariéru, L. Brežněv zdůrazňoval svůj ukrajinský původ, nicméně na postu generálního tajemníka ÚV KSSS se projevil jako zarytý rusifikátor. Dlouhou dobu funkci prvního tajemníka ÚV KSSS zastával P. Šelest, kterého v květnu 1972 zaměnil V. Ščerbický, který patřil do dněpropetrovské skupiny stoupenců Generálního tajemníka. Ústřední výbor v otázkách ideologie vedl V. Malančuk (také stoupenec L. Brežněva), který započal velmi rozsáhlou kampaň pronásledování vědecké a tvůrčí inteligence. Cílevědomá rusifikace začala dokonce velmi rychlými tempy. 

Extenzivní způsob výroby vyžadoval zapojení co největšího množství materiálních zdrojů a pracovní síly. „Stagnace” se na Ukrajině charakterizovala rozvojem těžebních odvětví, mrháním přírodními zdroji, přetvářením bohatých oblastí na zóny ekologicky nebezpečné. Území Ukrajiny se zamořovalo odpady z surovinového a minerálního komplexu desetkrát rychleji, než území celého SSSR. Po výbuchu 4 reaktoru na Černobylské AE v dubnu 1986 se ekologické podmínky v republice ještě zhoršily. Příčina největší katastrofy v dějinách lidstva se ukrývala v krátkém propracování, konstrukci a obsluze atomových elektráren. 

S prohloubením krize systému stát začal aktivně používat princip „cenových nůžek”, když se lví podíl zisku kolektivních a státních hospodářství dostával do státního rozpočtu. Zemědělské hospodaření čím dále, tím více zaostávalo ve svém rozvoji a zároveň se počet migrantů z vesnických oblastí zvyšoval. V roce 1960 rolníci činili polovinu obyvatelstva Ukrajiny a v roce 1985 – pouze třetinu. Začalo být nemožným udržovat na potřebné úrovni zabezpečení potravinami městské obyvatelstvo s podmínkou zachování produktivity práce na existující úrovni. Toto způsobilo zhoršení potravinového problému rok za rokem. 

Tisíce miliard „ropných dolarů”, vydělaných v období světové ropné krize v roce 1970 bylo použito na import nejlevnějšího zboží s cílem dalšího prodeje na vnitřních trzích. Když se zásoby „ropných dolarů“ skončily, objevil se rozpočtový deficit, který byl do té doby úporně skrýván.

Národní ekonomiku vykrvoval vojensko-průmyslový komplex. Potřeba udržovat rovnováhu se západními zeměmi postrčila Sovětský svaz do ekonomického propadu. Bylo jasné, že SSSR prohrálo „studenou válku“.