Ukrajinská národní revoluce

Dne 23. února 1917 se v Petrohradě (hlavní město říše Sankt-Peterburg bylo přejmenováno po rusko-německé válce v roce 1914) rozhořela revoluce. Desítky tisíc vojáků městské posádky se připojily k dělníkům na třetí den povstání. Večer 27.února byly vytvořeny dva správní orgány, které potom hrály vedoucí úlohu v rozvoji akcí: Petrohradský výbor dělníků a vojenských poslanců a Prozatímní výbor státní Dumy (Parlamentu). Dne 2.března se car Nikolaj II. zřekl trůnu a Dumský výbor ve shodě s Petrohradským výborem vytvořily nový řídicí orgán, Prozatímní vládu, která měla připravit demokratické volby do Valné hromady, jejíž hlavním cílem bylo stát se určitou formou státního zřízení a přijmout ústavu.

Představitelé vlády v regionech se obrátili na společenské organizace, v nichž vedoucí pozice zaujímali zástupci průmyslových a obchodních kruhů a administrativní byrokracie. Většina z nich patřila k ústavním demokratům (kadetům). Dne 4.března byl v Kyjevě založen Sjednocena rada občanských organizací. Výkonná moc byla předána komisařům Prozatímní vlády. Do té doby náležela gubernátorům a policejním důstojníkům. Hlavy regionálních a oblastních administrací se staly takovými komisaři. Ve vládách místo stanovených úředních osob začaly fungovat volené komitéty.

Společnost ukrajinských postupovců (organizovaná M. Hruševským, V. Jefremovem a E. Čikalenkem v roce 1908 jako mezistranický blok), vystoupila z ilegality, využívala doporučení Prozatímní vlády pro vytvoření regionálních rad za účelem zformování Celoukrajinské rady. Takže 4.března byl v Kyjevě společně se Sjednocenou radou společenských organizací založena Centrální Rada. Tento zastupující demokratický orgán vznikl na vlně revolučního hnutí proto, aby se postavil do čela národně-osvobozeneckého hnutí na všech ukrajinských zemích. Do Sovětu vstoupili zástupci Společnosti ukrajinských postupovců, pravoslavné církve, pokrokových ukrajinských sociálních demokratů a hlavy kulturně-vzdělávacích, vojenských, studentských a vědeckých organizací, spolků a útvarů. M. Hruševský uznávaný lídr ukrajinského osvobozeneckého hnutí se nacházel v době, kdy byl zvolen Hlavou Centrální Rady ve vyhnanství.

Ihned po svržení monarchie se začaly v ukrajinských průmyslových centrech vytvářet dělnické rady a v posádkách a na frontě – vojenské rady. Dělnické rady byly vytvořeny v Charkově, Katerynoslavu a v Kremenčuhu. Rady byly nestranickými organizacemi, které neměly historické analogy. Poprvé vznikly v průběhu revoluce v letech 1905- 1907 a potom - v roce 1917 jako potvrzení nedůvěry k jakýmkoliv státním institucím. Výzva k expropriaci výrobních prostředků byla nejpopulárnější myšlenkou mezi členy těchto rad. V polovině roku 1917 bylo v 9 ukrajinských oblastech založeno 252 rad, z toho 180 – v Donbasu.

Socialistické strany sociálních revolucionářů (esserů) a sociálních demokratů (menševiků), které měly vliv na dělnictvo a vojenské rady, se v průběhu prvních měsíců revoluce snažily vytvořit demokratickou parlamentní republiku. Neměly v úmyslu brát pod kontrolu rady nebo státní orgány a proto podporovaly zákonnou Prozatímní vládu. Zástupci jiného proudu sociálních demokratů – bolševici (poté, kdy se jejich vůdce V.I. Lenin vrátil z emigrace v dubnu 1917), přidali do svých provolání devizu „všechna moc sovětům“. Tímto způsobem bolševici zamezovali demokratickému rozvoji revolučních procesů. Získání kontroly nad radami a vyhlášení Sovětské republiky znamenalo obnovení politiky diktatury strany bolševiků. Vyhlášené znárodnění výrobních prostředků se ve skutečnosti stalo ekvivalentem zavedení jejich diktatury v ekonomice.

Počty bolševiků v ukrajinských oblastech rychle vzrostly z 2 tisíc před revolucí na stav 10 tisíc ke konci dubna 1917. Dokonce jako menšina mezi členy sovětu začali organizovat armádu pro účast v občanské válce, jejíž začátek předvídali. Bolševici organizovali dělníky do Rudých oddílů, milice. Odpor rad pod kontrolou menševiků a esserů a protiakce městských orgánů moci Prozatímní vlády určitým způsobem omezovaly rozmach těchto akcí. Avšak i přesto byly Rudé oddíly organizovány v Kyjevě, Charkově, Katerynoslavu a Odese.

V té době se národní revoluce neujala. První prohlášení Centrální Rady a národní program měly většinou kulturní charakter. M. Hruševský, který se vrátil z vyhnanství, vyzdvihl tezi týkající se vytvoření národní teritoriální autonomie Ukrajiny.

V průběhu prvních dvou měsíců revoluce na Ukrajině se uskutečňovalo intenzivní zakládání politických stran. Na základě Společnosti ukrajinských postupovců byla vytvořena Strana sociálních federalistů. Tato strana měla velký vliv na Centrální Radu, i když neměla mnoho členů. Také byla založena Ukrajinská strana socialistů-revolucionářů, která se stala jednou z největších mezi národními stranami. K polovině roku 1917 již měla 75 tisíc členů. Avšak počet členů proruské strany esserů byl v oblastech nesrovnatelně vyšší. Strana Ukrajinských sociálních demokratů v čele s V.Vynnyčenkem a S. Petljurou také svými počty ustupovala proruské straně menševiků. K polovině roku 1917 v ní bylo přibližně 5 tisíc členů, s tím, že v té době byl počet menševiků více, než 50 tisíc.

Dne 10. června 1917 Centrální Rada vyhlásila První Universál v Kyjevě na kongresu delegátů ukrajinských útvarů carské armády. Vyhlásila právo ukrajinského národa na samosprávu s pomocí Ukrajinských zakladatelských shromáždění svolaných na základě demokratických podmínek. Několik dní poté na uzavřeném zasedání Centrální Rady byl založen orgán výkonné moci – Generální sekretariát, v jehož čele stanul V. Vynnyčenko.

Prozatímní vláda musela přiznat Centrální Radu státním orgánem. Po takovém úspěchu Rada přijala II. Universál, ve kterém se oznamovalo vytvoření Generálního Sekretariátu a rozvoj zákonodárného upevnění ukrajinské autonomie.

Posílení sociální a ekonomické krize pokračovalo v podkopávání materiálních podmínek proletarizovaných mas. Za těchto podmínek se extremistická provolání leninského proudu proruské strany sociálních demokratů stávaly stále populárnějšími. Počet bolševiků na Ukrajině dosáhl 33 tisíc osob. Nicméně svým počtem strana Lenina ustupovala menševikům a také ruským a ukrajinským sociálním revolucionářům, avšak lišila se svojí disciplinovaností a agresivitou. Počínaje druhým rokem, bolševici a jejich stoupenci začali převažovat v řadách dělnických a vojenských poslanců. Dne 8.září Kyjevská rada dělnických poslanců poprvé přiznala bolševickou revoluci.

S ohledem na nebezpečí levého extremismu se strana kadetů začala přiklánět k likvidaci národní krize, dříve než nabere sílu. Se souhlasem kadetů se vedoucí vrstva armádních generálů v čele s generálem L. Kornilovem, nejvyšším velitelem, uskutečnila pokus svržení Prozatímní vlády. Avšak spiknutí bylo odhaleno.

Bolševici v tomto sehráli hlavní úlohu. Jejich vliv rostl, zejména v jižních a východních zemích Ukrajiny, s tím, že Prozatímní vláda zachráněná bolševiky postupně ztrácela podporu národa, poněvadž nedokončila uskutečnění reforem.

Dne 25.října 1917 bolševici svrhli Prozatímní vládu a na Druhém všeruském kongresu sovětů v Petrohradu vytvořili vlastní vládu – Sovět národních komisařů (Sovnarkom), v jehož čele stanul V.Lenin. Říjnový převrat vytvořil novou politickou situaci, na kterou musela Rada okamžitě reagovat. Rada vydala III. Universál, ve kterém vyhlásila vytvoření Ukrajinské národní republiky.

Pod vlivem nastoupení ruských vojsk, kontrolovaných Sovnarkomem, vedení Centrální Rady rychle ztratilo iluze o tom, že by se Rusko přetvořilo na demokratickou federativní republiku.Hlavním cílem se stalo oddělení od bolševické diktatury. V noci 12.ledna 1918 M.Hruševský vydal IV. Universál Centrální Rady, kterým vyhlásil nezávislost UNR.

Dne 27.ledna 1918 byla v Brestu-Litevsku podepsaná první mírová smlouva ve světové válce mezi UNR a čtyřmi státy německého bloku. Den před podepsáním smlouvy rudá armáda vstoupila do Kyjeva a Centrální Rada musela přiznat, že potřebuje zahraniční vojenskou pomoc. Dne 18.února německá a rakousko-uherská vojska započala okupaci Ukrajiny. V souladu s podmínkami mírové smlouvy podepsané 3.března mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi Sovnarkom slíbil uznat nezávislost Ukrajiny a započít mírová jednání.

Přítomnost okupačních vojsk přispěla ke vzniku revoluční situace na Ukrajině. Posílila se aktivita sociálních skupin, které vyžadovaly úctu k osobnímu vlastnictví, likvidaci chaosu a anarchismu. Bývalý carista generál P. Skoropadský využil tyto nálady po příchodu k moci, když byl prohlášen Hejtmanem Ukrajinského státu, který zaměnil UNR. Do svolání parlamentu se v jeho rukách soustředily všechny státní pravomoci.

P. Skoropadský přizval k účasti ve vládě osoby s autoritou, které se snažily pracovat konstruktivně. Avšak okupační vojska mu povolovala jednat nezávisle pouze v národní a kulturní sféře. Zainteresovaná v získání z Ukrajiny maximálně možného množství potravin a surovin se začala vojenská administrativa okupačních armád postupně vměšovat do správy státní administrace. Rolníci začali bojovat s okupanty, kteří podporovali vrácení bývalých majetků jejich vlastníkům.

Režim Hejtmana mohl existovat pouze za přítomnosti okupace. Dne 12.listopadu 1918 byla podepsána smlouva o příměří mezi Německem a zeměmi Antánty, což znamenalo konec války. Německá a rakousko-uherská armáda ztratily své okupační funkce. Následující den se uskutečnila tajná schůzka lídrů ukrajinských stran, kteří se rozhodli zorganizovat Direktorium s cílem svržení režimu Hejtmana a obnovení UNR. Direktorium vedl V. Vynnyčenko a jeho ozbrojené síly se podřizovaly S. Petljurovi. Sestávaly se z větší části z tisíců zakalených v bojích povstalců. Několik týdnů poté Direktorium převzalo kontrolu nad celou Ukrajinou.

Objevení se Direktoria bylo pro sousedy Ukrajiny neočekávané. Antánta plánovala zaplnit vakuum moci na Ukrajině způsobem zavedení na ukrajinské území 12-15 vojenských útvarů a okupaci Kyjeva a Charkova. V listopadu se ozbrojené síly S. Petljury srazily s opozičními vojsky J. Pilsudského, který chtěl posunout co nejdál neoznačené hranice nového polského státu. Rudá armáda L. Trockého prakticky vstoupila na Ukrajinu ze severu a východu a Bílá Garda A. Denikina z jihu.

Porážka v světové válce přivedla k dezintegraci Rakousko-uherské říše a vytvoření nezávislých států. Dne 18.října 1918 byla ve Lvově založena Ukrajinská národní rada. Vyhlásila program založení státu na etnických ukrajinských zemích v rámci říše. Polsko, které se také obrozovalo, také vzneslo požadavky na tato území. S ohledem na toto si Národní rada pospíšila okupovat s pomocí ozbrojených sil Lvov a celé území západní Haliče. Dne 13.listopadu byla vytvořena Západoukrajinská národní republika. Hlava Národní rady E. Petruševyč se stal prezidentem ZUNR a K. Levycký vstal do čela Státního sekretariátu. Spojení obou ukrajinských států bylo vyhlášeno 22.ledna 1919 ve Lvově. Deklarace sjednocení byla schválena Ustavující schůzí svolanou z představitelů všech regionů Ukrajiny. Avšak k plnohodnotnému sjednocení nedošlo. V roce 1919 polská vojska vyzbrojená Antántou okupovala východní Halič a západní Volyň. Značně dříve, počátkem ledna Sovětské Rusko napadlo na UNR a obsadilo její hlavní město 5.února. Direktorium zpočátku zůstávalo ve Vinnyce, potom se přemístilo do Žmerinky, Proskurova a Rovna. Počátkem května S. Petljura a ostatní vedoucí představitelé UNR emigrovali.

V únoru 1919 se vláda Sovětské Ukrajiny zřekla názvu zavedeného Centrální Radou (UNR) a zavedla nový – Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR). Také název vlády byl změněn na Sovnarkom podle vzoru Moskvy. V čele vlády stanul Ch. Rakovský, jeden z vedoucích představitelů Druhé Internacionály, který se ocitl v Rusku po příchodu bolševiků a nabídl jim své služby.

Volby poslanců do dělnických, rudoarmejských a rolnických rad byly uskutečněny na jaře roku 1919. V důsledku manipulace normami zastoupení se bolševikům podařilo získal úplnou převahu. Rady sloužily pouze jako zástěrka diktatury RKS (b) – KS (b)U, které podporovala armáda a Mimořádná komise. V souladu s Ústavou USSR vytvořenou podle modelu ústavy Sovětské Ukrajiny se nejvyšším zákonodárným orgánem stal Všeukrajinský sjezd rad, mezi jehož zasedáními tuto funkci uskutečňoval Všeukrajinský ústřední výkonný výbor (VUCVV).

V prohlášení vlády se konstatovalo, že USSR se sjednotila s RSFSR na základě principů „socialistické federace“. Podstata tohoto pojmu se nerozšifrovávala, avšak program RKS (b) přijatý v březnu 1919 znamenal, že Federativní sovětský svaz je přechodnou formou před úplným sjednocením. Strana bolševiků se snažila co nejrychleji centralizovat vojenskou a ekonomickou správu. Dne 1.června 1919 Všeruský centrální výkonný výbor (VRCVV) vyhlásil dekret o „vojensko-politickém sloučení”. Nejdůležitější aspekty státní správy ve většině sovětských republik byly předány moskevským orgánům.

Jakmile se Ukrajina stala sovětskou republikou, tak vstoupila do sféry účinku „velkého experimentu”. Tržní ekonomika musela být zaměněna na výrobu bez obchodu. Rolníci doufali, že jim sovětská vláda rozdá vlastnictví velkých statkářů, jak bylo slíbeno v heslech, která bolševici používali při říjnovém převratu. Avšak dekret VRCVV přijatý v únoru 1919 vyhlásil hlavním cílem politiky na vsích kolektivizaci. V souladu s dekretem, byla vláda Ch. Rakovského povinná poskytnout preference státním hospodářstvím a kolchozům vytvořeným na základě expropriace půdy.

Jako odpověď na politiku, kterou V.Lenin po jejím neúspěchu a po jejím zrušení nazval „vojenským komunismem“, se po zemi přehnala vlna rolnických nepokojů. Ataman Zelený (D. Terpilo), člen sociálních demokratů (nezávislých) mezi prvními přešel do opozice vůči vládě v polovině května. Udělal všechno možné pro to, aby rozšířil činnost svého skoro dvaceti pěti tisícového seskupení na levý břeh Dněpru, Perejaslav a Zolotonošu. Oddíly Nestora Machna (kterého vybraní rolničtí atamané nazývaly „baťko“) působil v Katerynoslavské oblasti, v okresu Huljajpole. Machno bojoval proti denikinovské armádě a také částečně podporoval sovětskou moc, avšak tvrdě vystupoval proti anarchismu komisařů a agrární politice Rakovského. Největšími mezi povstáními byla vzpoura atamana M. Grigorjeva v květnu 1919.

Protibolševická rolnická povstání silně ovlivnila duch Rudé armády, která byla složena z rolníků a vyprovokovala hromadné dezerce a všeobecné snížení disciplíny. A. Denikin, velící dobrovolné Bílé gardě, využil této příležitosti. Bílá garda okupovala Ukrajinu a vydala se na pochod na Moskvu.

Po převedení ekonomiky na základy státního řízení mohli bolševici vytvořit armádu, která početně převyšovala ozbrojené síly Denikina. Počátkem února 1920 Rudá armáda osvobodila celou Ukrajinu.

Když byla porážka Denikina neodvratnou, vláda Sovětského Ruska obrátila svůj zájem na Polsko. Byly učiněny určité návrhy vládě Polska týkající se mírného vyřešení problémů se stanovením hranic. Moskva jakoby souhlasila s uznáním demarkační linie, která byla vytvořena v létě 1919 jako státní hranice. Zároveň počínaje rokem 1920 V. Lenin začal stahovat k Západní frontě nejsilnější oddíly Rudé armády – dokonce až z Uralu, Sibiře a Kavkazu.

V předvečer neodvratné války s Ruskem J. Pilsudský, hlava polského státu, považoval za nezbytné urovnat vztahy s bývalým nepřítelem S. Petljurou. Řídíce se přáním pokračovat v boji za nezávislou Ukrajinu, Petljura přijal jeho podmínky. Varšavská dohoda byla podepsána v dubnu 1920. Vláda Pilsudského upustila od záměru rozšířit území Polska do hranic Řeči pospolité z roku 1772 a uznala UNR. Takový ústupek měl symbolický význam. Avšak Petljura musel přistoupit na reálné ústupky pro získání dohody o stanovení hranic podél území již okupovaného vojsky Pilsudského.

Pilsudský nechtěl čekat na konec předislokace sovětských vojsk a začal 25.dubna ofenzívu na 500 kilometrové frontě za pomoci sil tří armád s celkovým počtem 150 tisíc. 15 tisíc Petljurových vojáků se přesouvalo zároveň s Poláky. Dne 6.května vojska obsadila Kyjev. V. Lenin s klidem přijal oznámení o prvních úspěších Poláků, protože objektivní poměr sil byl ve prospěch Ruska. Protiofenzíva sovětských vojsk, která začala 5.června se brzy přetvořila na širokou ofenzívu pod velením M. Tuchačevského. Moskva vytvořila loutkovou vládu F. Dzeržinského, o kterém se předpokládalo, že stane v čele obsazeného Polska.

Nebezpečí ztráty státních práv vybojovaných v roce 1918 pevně sjednotilo kolem vlády nejširší vrstvy obyvatelstva. Francie si pospíšila s pomocí vyzbrojením a lidskými zdroji. Vojska M. Tuchačevského byla zastavena 23 km před Varšavou a začala nesystematicky ustupovat pod ničivým náporem Poláků. Po deseti dnech již byly vyhnáni za Buh. Koncem září se fronta přemístila do okresu Žytomír a Berdyčev. Dohoda příměří byla podepsána v říjnu a potvrdila souhlas sovětské strany zanechat západní Ukrajinu a západní Bělorusko v hranicích Polska.

Po ustoupení vojsk J. Pilsudského za řeku Zbruč armáda S. Petljury v průběhu měsíce bojovala na levobřežní Ukrajině se silami O. Jegorova. Dne 18.listopadu 1920 vojska S. Petljury opustila příhraniční Voločysk a ustoupila do Polska. Avšak armáda UNR pokračovala na pravobřežní Ukrajině v beznadějném boji s partyzánskými nájezdy. Po opakovaných protestech Ch. Rakovského s nimi koncem toku 1921 polská vláda přestala.