Levobřežní hejtmanství

Počátek 18. století byl charakterizován zhoršením vnitřní a zahraniční politické situace na levobřežní Ukrajině. Severní válka mezi Ruskem a Švédskem o baltické pobřeží vyvolala zvýšení ekonomického tlaku na ukrajinské výrobce ze strany carské vlády a zatažení významných lidských zdrojů do vojenských operací, opevňovacích a stavebních prací. Daňové zatížení se dotklo nejen řadových kozáků a rolníků, ale i sociální elity.

Ivan Mazepa (1644-1709), který byl zvolen Hejtmanem v roce 1687, využil příležitosti vpádu Švédů na Ukrajinu pro svůj riskantní krok. Společně se spojenci a 4 tisíci kozáky se říjnu 1708 přidal ke Karlovi XII. Brzy byla podepsaná dohoda mezi Ukrajinou a Švédskem týkající se poskytnutí Ukrajině nezávislosti proti „jakékoliv cizí nadvládě“. Bohužel, široká ukrajinská veřejnost, která nebyla dostatečně informovaná o záměrech Hejtmana, nepodpořila jeho plány týkající se povstání proti Petrovi I. Zejména rolnictvo a řadoví kozáci se nechtěli znovu dostat pod nadvládu polské šlechty. Kromě toho se negativně stavěli k perspektivě obnovení pravidel, která panovala na ukrajinských územích od roku 1648. V ruské armádě proběhly masové represe ve vztahu k těm, které podezíraly ze spojení s Mazepou. Stovky kozáků a důstojníků byly potrestány – někteří byli uvězněni, někteří popraveni. Ivan Mazepa byl prohlášen za zrádce a jeho jméno bylo prokleto. Podle příkazu cara důstojníci zvolili novým Hejtmanem I. Skoropadského.

Po porážce švédské armády u Poltavy v červnu 1709 a kapitulace Karla XII. se spojenci, se nástup carismu na autonomie hejtmanského státu velmi urychlil. Nejvyšší posty v hejtmanské administraci byly předány přívržencům Petra I.. Nejdříve se na Ukrajině objevili ruští statkáři (protože byli nebližšími spolubojovníky ruského imperátora za války), potom se vytvořila střední třída. V roce 1709 byla zničena Záporožská seč. Tisíce kozáků se přestěhovaly do Turecka hledajíc útočiště. Vláda Petra I. Plánovitě odstraňovala všechny vzpomínky na ukrajinský státní systém, cílevědomě snižovala blahobyt ukrajinského národa a ničila ekonomický potenciál Ukrajiny. V době zvolení I. Skoropadského (1708) Petr I. odmítl podepsat tradiční smlouvu mezi Ruskem a Ukrajinou. Nový Hejtman byl prakticky zbaven práva přijímat nezávislá rozhodnutí. Následujícím krokem v omezení práv ukrajinské autonomie se stalo vytvoření Prvního Maloruského kolegia (1722), které se stalo hlavním správním orgánem Hejtmanství. Opatření na postupné zničení místní kozácké samosprávy se také uplatňovaly na Slobodské Ukrajině. Taková politika Petra I. nemohla nepřivést ke vzniku odporu mezi národní elitou, kde ještě žily myšlenky ukrajinské nezávislosti. Tyto myšlenky byly vysloveny v Ústavě P. Orlíka, která zobecnila předcházející zkušenost ukrajinské státotvornosti a načrtla budoucí cesty jejího rozvoje. V polovině roku 1720 P. Polubotok (1660-1724), stanovený Hejtmanem, vystupoval na ochranu národního státního systému Ukrajiny. Avšak jeho plány nebyly podpořeny demoralizovanou společností, kterou ničily sociální konflikty.

Za nástupců Petra I. se stávající vztahy mezi ruskou monarchií a Ukrajinou změnily na posílení tendencí ke sjednocení. Maloruské Kolegium bylo zrušeno ještě za Petra I.. V roce 1727 dostali Ukrajinci povolení zvolit si svého Hejtmana. Stal se jím D.Apostol (1654-1734), plukovník z Mirhorodu. Za období hejtmanství se mu podařilo uskutečnit určité reformy, zdokonalit právní systém, zabezpečit návrat kozáků do Hejtmanství a založit Novou Seč. Ale veškerá činnost Hejtmana byla pod kontrolou carismu. Byl zbaven práva provádět zahraniční politiku a podléhal ruskému generálnímu maršálovi. Také se významně omezovaly ekonomické a právní výsady hejtmanské vlády. Carská vláda se začala vměšovat do ukrajinské správy, což napomohlo rozšíření mezi kozáckými důstojníky vlny protestů za obrození hejtmanství.

Posledním Hejtmanem byl zvolen v roce 1750 K. Rozumovský (1728 – 1803). Zreorganizoval kozáckou armádu, provedl reformy soudního systému, zavedl praxi porad kozáckých důstojníků. Také se pokoušel provádět nezávislou zahraniční politiku, vystupoval za převedení ukrajinských záležitostí ze Senátu do Kolegia zahraničních věcí, pokoušel se uvolnit Ukrajince z jejich účasti ve vojenských akcích za hranicemi ukrajinského území. Avšak Kateřina II., znepokojená růstem vlivu Rozumovského, se rozhodla kompletně zlikvidovat instituci hejtmanství. Druhé Maloruské kolegium bylo založeno v roce 1764. Jeho úkolem byla úplná likvidace autonomních práv, které ještě využívalo Levobřežní Hejtmanství. Nástup carismu na zbytky ukrajinské autonomie vstoupil do závěrečné fáze v letech 1770-1780. Již v roce 1765 Kateřina II. přikázala rozpustit kozáckou armádu Slobodanska kde byla organizovaná Slobodská provincie, která byla později zahrnuta do stavu Charkovského místodržitelství.

Manifest vydaný 3.srpna 1775 vyhlásil likvidaci Záporožské Seče. Sociální a politický systém hejtmanské Ukrajiny také zakusil fundamentální změny. Počátkem roku 1780 bylo území rozděleno na oblasti, které spravovali generální gubernátoři. Zároveň byla zrušen tradiční soudní systém. Platnost „kodexu česti“ byla rozšířena také na levobřežní Ukrajinu. Brzy byl zaveden všeobecný imperiální administrativní systém, standardy a pravidla. De fakto byly zrušeny veškeré orgány a instituce ukrajinského státního systému.

Koncem století tak Ukrajina ztratila nejen politickou, ale i ekonomickou nezávislost v důsledku ekonomické politiky ruské monarchie. Posílila se ekonomická a politická závislost na ruském státu a Hejtmanství ztratilo originalitu svého systému. Nevolnictví bylo zákonodárně upevněno na Levobřežní a Slobodské Ukrajině v roce 1783. Tento proces se uskutečňoval daleko rychleji na jižní Ukrajině, která byla koncem 18. století hustě obydlena. Do roku 1796 bylo nevolnictví ruskou vládou zavedeno i zde.