Pravobřežní Ukrajina XVIII. století

Porušení územní celistvosti Ukrajiny ke konci 17. století ve značné míře stanovilo určité zvláštnosti v sociálním, politickém a ekonomickém rozvoji v průběhu následujících desetiletí ve dvou základních regionech: levobřežní Ukrajiny a Slobodansko a západoukrajinské země. Prakticky do konce 13 století bylo Levobřeží součástí Řeči pospolité. Výsledky Osvobozenecké války 17. století byly postupně zrušeny a nastolen předválečný režim. Avšak určité elementy státotvorných tradic zůstávaly jevem sociálního a politického života země. Na počátku 18. století na pravobřežní Ukrajině existovaly kozácké oddíly. V regionu existovaly velké vesnice, které aktivně rozvíjely ekonomickou činnost. Na neštěstí se mezinárodní situace vytvářela ne v zájmu pravobřežních kozáků. Brzy Polsko zavedlo svoji vládu na celém Pravobřeží.

Stejná situace byla ve východní Haliči, v jejíchž mezích fungovala královská vláda. Polská šlechta vlastnila značné statky k nimž patřily stovky měst a vesnic. Pouze města (Kamenec-Podolský a Lvov ) měly právo na samosprávu. V západoukrajinských regionech byla zavedena Unie. Počátkem 18. století se uniátství týkalo Lvovského a Luckého biskupství a také na jiných farnosti. Mezi jinými ukrajinskými zeměmi zůstalo Zakarpatí částí Uherska, Severní Bukovina se nacházela pod vládou Moldavského knížectví, které bylo vazalem Turecka. Na těchto územích platily právní a zahraničněpolitická pravidla jiných států.

Koncem 18. století nastaly změny v politické situaci na západní Ukrajině. Pád a rozdělení Řeči pospolité znamenalo nové dělení Haliče, Zakarpatí a Severní Bukoviny. V důsledku prvního rozdělení Polska (1711) byla prakticky celá Halič a západní část Volyně a Podolí podmaněna Rakouskem. Tyto země byly ihned s několika polskými oblastmi sjednoceny do „Království Haliče a Vladimirie”.Další území byla zachvácena Rakouskem po třetím rozdělení Polska (1795). Severní Bukovina byla také okupována rakouskými vojsky. V roce 1774 k Vídni přešla celá oblast a v roce 1775 byly tyto výsledky Rakouska zajištěny Konstantinopolskou konvencí. Zakarpatí, kde zůstalo zachováno tradiční dělení na komitéty, zůstávalo pod vládou dynastie Habsburků.

Koncem 18. století rakouský císař Josef II. a císařovna Marie Terezie uskutečnili v zemi celou řadu reforem. Omezili nadvládu statkářů nad rolníky, zrušili osobní závislost posledních na vlastnících a likvidovaly jednotlivé daně. Vládou byly také zavedeny změny v duchovní sféře (například otevření lycea v Mukačevu a semináře ve Lvově). Zároveň byly organizovány školy vyučováním předmětů v ukrajinském jazyce, bylo otevřeno několik fakult s ukrajinským jazykem na Lvovské univerzitě, založené v roce 1784. Na neštěstí tyto progresivní činy rakouské vlády nenašly v budoucnu pokračování.

Na provabřežní Ukrajině nepřestávala osvobozenecká válka. Velké rolnické povstání se rozhořelo v letech 1702-1704. Povstalci vyhnali polskou armádu z Kyjevska, Podolí a Volyně. Pravobřežní povstalci obdrželi pomoc záporožských kozáků, levobřežních Ukrajinců, z Moldavska, Běloruska a z Valašska.Toto „národní povstání” bylo potlačeno, avšak v oblasti se objevilo hnutí tak zvaných hajdamaků. Nevelké, ale mimořádně pohyblivé oddíly hajdamáků útočily na majetky statkářů, obchodní vozy, jednotlivé pachtýře a jiné. Hnutí hajdamaků pokračovalo v činnosti do poloviny let 1770.

Velké povstání za osvobození národa, které obdrželo název Kolijivščina, vypuklo na pravobřežní Ukrajině v roce 1768. Povstalci zachvátili pevnost Umaň a také několik jiných měst a vesnic. V některých oblastech přešla vláda na kozácké oddíly. Avšak po několika měsících Polsko s pomocí ruské armády porazilo základní kozácké seskupení.

V druhé polovině 18. stoletá začala Řeč pospolitá upadat. V důsledku toho území Pravobřežní Ukrajiny přešlo pod Rusko. O dva roky později se země Volyně a Běloruska také dostaly pod nadvládu moskevské vlády. Na těchto územích byly nastoleny obvyklé říšské pořádky: rozdělení na vice-regentství (později přejmenované na provincie), ruský systém soudnictví, platnost „stanov česti” atd. Avšak otázka sjednocení ukrajinských zemí nebyla do konce vyřešena. Staly se členskou částí Ruského a rakouského impéria. Byla to desetiletí politického rozleptávání a absence občanské jednoty po kterých následovaly roky pronásledování Ukrajinců.