Ukrajinský stát na konci XVII. století

Hejtmanský stát, vytvořený na Ukrajině Bohdanem Chmelnyckým, měl vysoký potenciál pro vybojování nezávislosti. Avšak s ohledem na celou řadu důvodů nebyl tento potenciál realizován. Koncem 17. století vnitřní problémy, které rozvracely ukrajinskou společnost dostaly dodatečný podnět v důsledku cílevědomé politiky carismus. Ihned po smrti Chmelnyckého započal boj mezi několika hejtmany a pretendenty na hejtmanství. Tím se na mnoho let země dostala do víru občanské války, politické krize a ekonomického úpadku.

Složitá sociální a politická situace vyžadovala rychlé řešení existujících problémů. Avšak politické omyly, nepromyšlené postupy v sociální oblasti pouze vyostřily existující ve společnosti rozpory. Nový hejtman I. Vyhotský (? – 1664) nabral kurs na vytvoření oligarchické republiky a rychle ztratil podporu velké části kozáků. Záporoží a velká část vojenských uskupení na levobřežní Ukrajině, kteří nepřijali kurs Hejtmana zůstali v opozici. Carismus, který byl také zainteresovaný v oslabení kozáckého státu, dělal vše možné pro posílení občanských nepokojů a vlády sousedních zemí si pospíšily využít situaci ve vlastní prospěch.

V období občanské války, která vypukla na Ukrajině na jaře 1658, si ukrajinský vůdce (poprvé v historii země) pospíšil s obrácením za pomocí na jiný stát ( ne pro zabezpečení nezávislosti státu, ale za účelem poje s vnitřní opozicí a povstalci). Zajistil si pomoc tatarské hordy pro zničení oddílů povstalců a kozáků pod vedením M. Puškarja a E. Barabaše a rozhodl se obnovit spojenecké vztahy s Řečí pospolitou. Haďačská smlouva z 16.září 1658 předpokládala návrat kozácké autonomní Ukrajiny pod polskou korunu. Podmínky dohody důsledně měnily politický systém hejtmanské vlády. Z hlediska sociálních a ekonomických aspektů vracely předválečnou formu vlastnictví půdy. Změna zahraničněpolitického kursu a přísná opatření na levobřežní Ukrajině pouze zvýšily nespokojenost kozáků s vedením I. Vyhotského a vytvořily precedent rozpadu státu. Vytvořila se elita, která vystavila nebezpečí územní celistvost země. S postupem času byla čím dál viditelnější náklonnost zástupců levobřežní Ukrajiny ke spolupráci s Moskvou a pravobřežní – s Varšavou.

Nově zvolený hejtman Jurij (1641-1685), syn Bohdana Chmelnyckého, nemohl odvrátit prohloubení negativních tendencí. Čudnivská dohoda, kterou podepsal v době vojenské kampaně v roce 1660, prakticky uznávala platnost Haďačské dohody. V roce 1663, zbavený reálné politické podpory Jurij Chmelnycký složil své pravomoci. Hejtmanská bulava (žezlo) na levobřežní Ukrajině díky podpoře Tatarů přešla k generálnímu tajemníkovi (písaři) R. Teteri. Nedaleko od města Nižyn v roce 1663 tak zvaná Černá rada zvolila Hejtmanem velitele kozáckých vojsk I. Brjuchoveckého (?-1668). Tak se Ukrajina rozdělila na dvě Hejtmanství. Úplné rozdělení území Ukrajiny mezi dva státy bylo potvrzeno Andrusivskou mírovou dohodou z roku 1667 uzavřenou mezi Moskvou a Řečí pospolitou. Levobřežní Ukrajina a Kyjev s okolními oblastmi spadaly pod Moskvu a Pravobřežní Ukrajina pod Polsko, s tím, že Záporoží se podčiňovalo oběma státům. Nějakou dobu poté bylo rozdělení území potvrzeno podmínkami tak zvaného „Věčného” míru v roce 1688.

Podepsání Andrusivské dohody postavilo perspektivu sjednocení ukrajinských zemí pod velké pochyby. Avšak, nehledíc na hluboké sociální a politické rozpory mezi státní elitou, orientovanou na různé vnější síly a neustále zapojování těchto do vnitřního života Ukrajiny, oba dva regiony zůstávaly spojenými do jednoho státního orgánu politickými a ekonomickými faktory. Perspektiva konsolidace obou států do jednotné Ukrajiny se objevila až za vlády P. Dorošenka (1627 - 1698), přiluckého plukovníka. Jeden z nejbližších přátel B. Chmelnyckého, levobřežní hejtman náležel k přesvědčeným stoupencům myšlenky existence jednotného a mocného ukrajinského státu. Za účelem dosažení tohoto cíle začal bojovat s Poláky, uzavřel dohodu s Tatary,vedl jednání se zástupci moskevského cara a s hejtmanem I. Brjuchoveckým. Na určitou dobu se P. Dorošenkovi podařilo sjednotit pod svým vedením oba dva regiony, avšak vměšování Ruska a Řeči pospolité, které začaly bojovat proti Hejtmanovi, mu nedaly možnost upevnit výsledky na dlouhou dobu. Ukrajina byla vtažena do nového víru politického boje a bratrovražedných válek. Počátkem července roku 1668 byl P. Dorošenko vynucen opustit Levobřežní Ukrajinu a v březnu 1669 kozácká rada v Hluchovu zvolila místo něj Hejtmanem černihivského plukovníka, podporovaného Moskvou – D. Mnohohrišnogo (?-1696). Dohoda, kterou uzavřel s Moskvou fakticky omezila suverenitu Ukrajiny.

V nových podmínkách se P. Dorošenko za podpory Korsuňské rady v březnu roku 1669 začal přiklánět k přijetí tureckého protektorátu. Zároveň nepovažoval za možné dosažení porozumění s Moskvou nebo Varšavou za jiných podmínek, než přiznání jejich vládami suverenity jednotné kozácké Ukrajiny. Politická kariéra P. Dorošenko skončila v roce 1676.

Na generálním shromáždění v Perejaslavi byl Hejtmanem kozácké Ukrajiny „pro obě strany Dněpru” zvolen generální soudce I. Samojlovyč, kterému se podařilo udržet se v této funkci 15 let. Autokratická, oddaná svým velitelům a carismu osoba, I. Samojlovyč, si také stavil za cíle vytvoření aristokratického státu pod vedením hejtmana. Odporoval pokusům záporožských velitelů potvrdit svoji politickou nezávislost a často vyjadřoval svoji nespokojenost s moskevskou vládou ve vztahu k potvrzení práva Polska na Levobřeží. Také se plánovitě pokoušel připoutat pozornost Moskvy a Varšavy k možnosti existence Levobřeží, Pravobřeží a Západoukrajinských zemí ve stavu jednoho státu.

Na konci 17. století se projevovaly významné změny v sociálním životě kozácké Ukrajiny. Hejtmanství bylo složitým sociálním organismem, jehož obyvatelstvo se skládalo většinou z rolníků, kteří si vybojovali svobodu se zbraní v ruce a po dobu určitého období měli vlastnické právo k půdě. Avšak s ohledem na historické podmínky se veškerá hejtmanská administrace (jak ekonomická, tak i sociální a politická) podřizovala zájmům vyšších stupňů kozácké elity, která byla privilegovanou třídou. Měla právo vlastnit půdu, zabývat se výrobou a účastnit se v politickém životě státu.

Podřízenost Ukrajiny Moskvě měla vliv i na její ekonomický rozvoj. Konkrétně se uskutečnily určité změny v zahraničních obchodních a ekonomických vztazích s Hejtmanstvími. Země bolestivě ztrácela tradiční západní obchodní cesty a obchodní trhy, které se postupně přeorientovaly na Moskvu.

Ukrajinské státní instituce, které se vytvořily během Osvobozenecké války i nadále fungovaly na území Hejtmanství v průběhu druhé poloviny 17. století. Avšak ruská vláda začala uplatňovat omezení s postupnou likvidací vojenského a politického systému Ukrajiny. Agrese Moskvy se také dotkla ukrajinské pravoslavné církve, která se od roku 1686 podřizovala moskevskému patriarchátu. Desetiletí, která uplynula od roku 1654, poskytla impuls k postupným, ale neměnným procesům ztráty ukrajinským státem etnických rysů, protože byly likvidovány všechny sociální a politické instituce.